Už dlouho mě knížka promládež, a to včetně nedávných světových bestsellerů, tak neokouzlila.
Tu knihu napsala Marka Míková, někdejší herečka (Růženka z Jak se budí princezny), divadelní režisérka, klávesistka a baskytaristka dívčí rockové kapely Zuby nehty a dnes už hlavně spisovatelka. Titul zaujme na první pohled - název totiž tvoří „změť“ písmen a číslic JO537, která vlastně docela jednoduše skládá jméno Josef.
Babka i vlkopes z „Jižáku“ Josef je hrdina lehce počítačového příběhu z české současnosti. Bydlí v paneláku kdesi na pražském Jižním Městě, má kamaráda Jirku a sympatickou rodinu. Snad by se mohlo zdát, že tahle kombice je trochu obyčejná, nijak se nepodbízí trendům, které hýří fantastickými bytostmi, kraji, jazyky.
A přece se i Josefovi dějí podivuhodné věci, k nimž stačí trocha fantazie. Chlapci, kterému se sny zásadně nezdají, se najednou začnou zdát. A zvláštní.
Zvláštnosti pokračují i při cestách do školy a ze školy, kdy se mu dokola zjevuje jedna nerudná babka s odpadky, podezřelí dělníci i rostoucí vlkopes. Jsou to setkání jako z Alenčiny země za zrcadlem: ze známého lesa se stává nekonečné bludiště a ze sousední ulice neprobádaný terén s visutou lávkou. Svou roli tu má i počítačová hra, která naštěstí není jen módní rekvizitou, ale funkčním dějovým zpestřením: souboje z obrazovky přeskakují rovnou do života.
Míková zaujala už před devíti lety prvotinou Roches a Bžunda, druhý titul Knihafoss se roku 2008 ocitl v nominacích na nejlepší dětskou knížku soutěže Magnesia Litera. Nakonec nevyhrál, ale už jasně narýsoval autorčiny hlavní motivy: proměnu a bloudění, každodenní „zapomínání se“ a ztrácení.
Zatímco u příběhu Knihafoss dějová linka chvílemi trochu „drhla“ a autorka se nechala příliš okouzlovat jednotlivými obrazy, u Josefa je na sebe přísnější. Na pouhých dvaadevadesáti stránkách vystavěla příběh, který přirozeně odsýpá.
Ekologie s ironií Míková do něj vtipně zabudovala i ekotéma, které například rozvíjí poslední knížka Martiny Skaly Medvídek Kuma. Zatímco Skala se až moc aktivisticky pouští do boje za zdravou planetu, Míková je rozpornější. V postavě učitele Motlachy, který je zároveň zrcadlem všem umanutým tělocvikářům, vlastně až trochu paroduje ekologický zápal za každou cenu.
„Vy vůbec netušíte, že něco takového jako třídění odpadu existuje, vy prostě tu naši planetu chcete totálně zdevastovat, co?“ rozčiluje se Motlacha kvůli jedné plastové lahvi. Ve třídě pro jistotu zakazuje svítit - kdo nevidí, ať si zajde k očaři.
Asi největší síla knížky je však překvapivě v rodinné mozaice, ať už to jsou snídaňové rituály mezi sourozenci či komunikace mezi dětmi a jejich rodiči a prarodiči. Scéna z oslavy dědečkových narozenin, kterou doma i v hospodě dokonale rozvrátí jeden komický dárek, patří k těm nejlepším v celé knize.
I když jazykově není Míková vždy jednotná a možná že takhle už současná mládež nemluví (včetně oslovování Josefa Joziš), příběh a zpracování plynou v harmonii. JO537 je zasloužený kandidát na letošní Magnesii Literu.