100 gregerií v obrazech
Gregerie je to nejnáhodnější z myšlenky, kterou –...
Jméno herečky, zpěvačky, režisérky a prozaičky Marky Míkové (1959)
není v oblasti literatury pro děti a mládež neznámé: po prvotině Roches
a Bžunda (2001) vydala knížku Knihafoss (2008), za kterou získala
nominaci na cenu Magnesia Litera. Ceněna byla především živelnost a
hravost jejího vyprávění. Novela JO537 je stejně jako předchozí
publikace založena na bohatém fantazijním proudu, v němž reálné a možné
splývá s nereálným, sen se mění ve skutečnost, která se podobá snu, hra
prostupuje do života a život se odvíjí podle jejích pravidel.
Všednost každodenního života školáka Josefa symbolizuje skutečnost, že
se mu až dosud nezdál žádný sen. Ten první však zcela převrátí stereotyp
jeho existence naruby. Záhadný sen, opakující se zjevování násilnických
mužů, pomatené stařenky a černého psa se mísí a zmnožují, nacházejí své
místo dokonce v počítačové hře, kterou Josef hraje. Josef musí přemoci
vlastní strach, prokázat důvtip i fyzickou zdatnost, aby dokázal odhalit
viníky automobilové nehody, při níž byl zraněn jeho dědeček. Na této
cestě je posilován poutem rodinné sounáležitosti a pomoc mu solidárně
prokazuje i opuštěný pes. Josefova dobrodružství na okraji panelákového
sídliště a v přilehlém lesíku v sobě tají romantiku chlapeckých
objevných výprav. Míková však vyřešení detektivní zápletky povyšuje na
zkoušku chlapcovy zralosti, v níž Josef obstojí. Propojení s motivem
počítačové hry, jež je replikací chlapcových prožitků, ukazuje, jakou
roli v životě dnešních dětí má virtuální realita, v níž se pohybují s
jistotou a samozřejmostí. Ke kladům prózy lze přičíst právě ony
dynamické přechody mezi skutečností, snem a virtuální realitou.
Slabinou textu je vedle jazykové a stylistické rozkolísanosti (místy
nezvládnutý part vypravěčské promluvy) poněkud toporná konstrukce
dobrodružné zápletky. V jímavém závěru, kde se chlapcovým rodičům
dostane poděkování od policejního důstojníka za Josefovu pomoc při
dopadení zločinecké bandy, vyvstává před čtenáři klišé známé z dětských
detektivních příběhů pokleslé úrovně. Sentimentalitu autorka ještě
posiluje přijetím toulavého psa do rodiny.
Už dlouho mě knížka promládež, a to včetně nedávných světových bestsellerů, tak neokouzlila.
Tu knihu napsala Marka Míková, někdejší herečka (Růženka z Jak se budí
princezny), divadelní režisérka, klávesistka a baskytaristka dívčí
rockové kapely Zuby nehty a dnes už hlavně spisovatelka. Titul zaujme na
první pohled - název totiž tvoří „změť“ písmen a číslic JO537, která
vlastně docela jednoduše skládá jméno Josef.
Babka i vlkopes z „Jižáku“ Josef je hrdina lehce počítačového příběhu z
české současnosti. Bydlí v paneláku kdesi na pražském Jižním Městě, má
kamaráda Jirku a sympatickou rodinu. Snad by se mohlo zdát, že tahle
kombice je trochu obyčejná, nijak se nepodbízí trendům, které hýří
fantastickými bytostmi, kraji, jazyky.
A přece se i Josefovi dějí podivuhodné věci, k nimž stačí trocha
fantazie. Chlapci, kterému se sny zásadně nezdají, se najednou začnou
zdát. A zvláštní.
Zvláštnosti pokračují i při cestách do školy a ze školy, kdy se mu
dokola zjevuje jedna nerudná babka s odpadky, podezřelí dělníci i
rostoucí vlkopes. Jsou to setkání jako z Alenčiny země za zrcadlem: ze
známého lesa se stává nekonečné bludiště a ze sousední ulice neprobádaný
terén s visutou lávkou. Svou roli tu má i počítačová hra, která
naštěstí není jen módní rekvizitou, ale funkčním dějovým zpestřením:
souboje z obrazovky přeskakují rovnou do života.
Míková zaujala už před devíti lety prvotinou Roches a Bžunda, druhý
titul Knihafoss se roku 2008 ocitl v nominacích na nejlepší dětskou
knížku soutěže Magnesia Litera. Nakonec nevyhrál, ale už jasně narýsoval
autorčiny hlavní motivy: proměnu a bloudění, každodenní „zapomínání se“
a ztrácení.
Zatímco u příběhu Knihafoss dějová linka chvílemi trochu „drhla“ a
autorka se nechala příliš okouzlovat jednotlivými obrazy, u Josefa je na
sebe přísnější. Na pouhých dvaadevadesáti stránkách vystavěla příběh,
který přirozeně odsýpá.
Ekologie s ironií Míková do něj vtipně zabudovala i ekotéma, které
například rozvíjí poslední knížka Martiny Skaly Medvídek Kuma. Zatímco
Skala se až moc aktivisticky pouští do boje za zdravou planetu, Míková
je rozpornější. V postavě učitele Motlachy, který je zároveň zrcadlem
všem umanutým tělocvikářům, vlastně až trochu paroduje ekologický zápal
za každou cenu.
„Vy vůbec netušíte, že něco takového jako třídění odpadu existuje, vy
prostě tu naši planetu chcete totálně zdevastovat, co?“ rozčiluje se
Motlacha kvůli jedné plastové lahvi. Ve třídě pro jistotu zakazuje
svítit - kdo nevidí, ať si zajde k očaři.
Asi největší síla knížky je však překvapivě v rodinné mozaice, ať už to
jsou snídaňové rituály mezi sourozenci či komunikace mezi dětmi a jejich
rodiči a prarodiči. Scéna z oslavy dědečkových narozenin, kterou doma i
v hospodě dokonale rozvrátí jeden komický dárek, patří k těm nejlepším v
celé knize.
I když jazykově není Míková vždy jednotná a možná že takhle už současná
mládež nemluví (včetně oslovování Josefa Joziš), příběh a zpracování
plynou v harmonii. JO537 je zasloužený kandidát na letošní Magnesii
Literu.
Čerstvé druhé vydání! Netuctový příběh Dagmar...